CRISTO RE DALLA SINDONE

Kristus král z Turínského plátna

VYSVĚTLENÍ K OBRAZU

Kristus král z Turínského plátna je obraz  Krista inspirovaný Turínským plátnem. Jeho návrh vytvořila Petra Štěpánová, která při své studijní cestě v Římě v roce 2009 objevila doposud veřejnosti neznámou věc, a sice správné umístění trnové koruny na Kristově hlavě.

Při podrobném zkoumání kopie Turínské plátna v kostele sv. Kříže v Římě ji zaujaly výrazné krvavé stopy na zadní časti hlavy, které však nebyly v její vrchní části, ale v její spodní časti, tedy v zátylku. Pokud tyto stopy krve pochází z trnové koruny, pak tato koruna nemohla být umístěna na hlavě kolmo, jak ji známe z běžným vyobrazení, ale musela být umístěna šikmo – nedotýkala se tedy čela, ale byla posazená nahoře na hlavě a končila dole v zátylku. Jak je to možné?

Jednoduše. Kdo Krista trním korunoval? V evangeliu čteme, že římští vojáci. A jak by římští vojáci před 2000 lety posadili upletený věnec z trní odsouzenému muži, který se prohlašoval za krále? Tak, jak bylo tehdy zvykem. Již v dobách starověkého Řecka a Říma se jako projev úcty a obdivu dával atletům, vítězům a především vládcům na hlavu vavřínový věnec. Nedával se do čela, ale zezadu na hlavu a šikmo, dole mohl být případně svázaný.

V Matoušově evangeliu čteme, že římští vojáci, posmívající se Kristu, jako projev jeho zesměšnění „spletli korunu s trní, vložili mu ji na hlavu a do pravé ruky mu dali rákos. A poklekali před ním, vysmívali se mu a říkali: ´Buď zdráv židovský králi!“ Kristus byl tedy Římany korunován za krále i když posměšně, ale přesto. Kristus však králem opravdu byl, jak o tom svědčí nápis umístěný římským místodržícím Pontiem Pilátem na kříži: „Toto je Ježíš, židovský král.“(Mt 27, 37) Obraz Krista Krále z Turínského plátna má tedy zdůraznit Kristovu vládu jako krále nejen nad Židy, ale nově i nad celým římským impériem, tedy i nad pohany. A opravdu, římský císař Konstantin v roce 313 volí Kristův kříž jako znamení vítězství nově se utvářejícího evropského zřízení, kde se křesťanství stává státním náboženstvím.

Obraz Cristo Re dalla Sindone vyjadřuje spojení antického a biblického pojetí krásna. Kristus je zde namalován jako římský vládce „Imperatore Romano“ z profilu a v ováleném tvaru tak, jak bylo zvykem z dob římského impéria. Jeho výraz je důstojný, majestátný, s vnitřním klidem a s nadějí dívající se do budoucna. Jeho trnová koruna jako vavřínový věnec je sice symbolem utrpení, ale v Kristově výrazu bolest ustupuje před sílou lásky, víry a naděje. Vystihuje tak pojetí sv. Augustina, podle něhož byl Kristus krásný i ve svém umučení, smrti a zmrtvýchvstání.  Proto je obraz poselstvím vítězství života nad smrtí, nadějí pro ty, kteří trpí.

Obraz Cristo Re dalla Sindone namalovala malířka Dott.ssa et Mgr. Kateřina Lukášová, žijící v Miláně, podle instrukcí Petry Štěpánové, která ho pak darovala do Musea della Sindone v Turíně. Zde ho dne 9. července 2010 převzal ředitel prof. Bruno Barberis jako  součást exponátů souvisejících s výzkumem Turínského plátna.

Bližší informace jsou popsány v publikaci Cristo Re dalla Sindone.      

Petra Štěpánová a Kateřina Lukášová při předávání
obrazu řediteli muzea panu prof. Brunovi Barberisimu

KATECHEZE K OBRAZU

Tento obraz Krista je symbolem krásy Boha a člověka. "Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem," je známý výrok sv. Athanasia. Jako model pro obraz stál jeden konkrétní muž. Tím je vyjádřena myšlenka, že Kristus přijal lidskou podobu, abychom my mohli přijmout Jeho podobu.  Tak jako se Kristus stal člověkem, tak se i my skrze Něho máme stát Kristem - "Novým stvořením".

V první knize Bible v Genezi čteme, že byl člověk stvořen k obrazu božímu (Gn 1,26). Každý člověk tedy nese v sobě tento boží obraz, jeho lidská identita je dána právě tím, že je podobný Bohu. Proto si každý člověk zasluhuje úctu, neboť se v něm nachází sám Kristus.

Svatý Benedikt, zakladatel západního mnišství, skrze které se utvářela po staletí naše evropská kultura, mluví o přítomnosti Krista ve všech lidech – ve spolubratrech, v hostech, v chudých, v lidech na okraji společnosti, v duševně nemocných i v lidech, kteří nás znepokojují a iritují. „Všichni příchozí se mají přijímat jako Kristus, který jednou řekne: ,Byl jsem na cestě, a ujali jste se mě,“(RB 53,1) vysvětluje ve své řeholi  a doporučuje mnichům, aby se hostu uklonili nebo dokonce padli před ním k zemi jako před samotným Kristem. Bible i svatý Benedikt tedy učí, že v každém z nás je přítomen Kristus, a podle toho se také máme jeden k druhému chovat. Uvědomění si této skutečnosti pak ústí v úctu k druhému, k přiznání jeho důstojnosti a ve víru v dobré jádro člověka, které podle Benedikta vede ke vzájemné důvěře a respektu.

Myšlenku přítomnosti Krista v člověku rozvíjí tvůrčím způsobem následovník Charlese de Foucaulda A. Peyriguere, žijící mnišský život uprostřed chudých v Maroku.  V knize Uchvácen Kristem vysvětluje, že Kristus k nám nepřichází, ale že vychází z nás. „Byl již dříve v našem nitru a klíčí jako semeno, které prolamuje slupku našeho vlastního já.“^[1]  Podle jeho zkušeností má život smysl jen tehdy, když poskytneme Kristu možnost, aby v nás mohl žít, mohl sílit a rozvíjet se.  A dále vybízí: „Odevzdejme se Kristu, dejme mu svou duši, dejme se jím uchvátit - vždyť sami ze sebe mnoho nemůžeme - aby v nás znovu prožíval svůj božský život, znovu mluvil, znovu jednal. Nebuďme už my, buď jen Kristus, který v nás žije.“[2] Tedy i na člověku a na jeho rozhodnutí, vůli a touze závisí, do jaké míry se nechá Kristem proměnit v Jeho obraz, v samotné božství.

Kristus jako Boží syn se stal člověkem a žil obyčejný lidský život. Nevyhýbal se namáhavé lidské práci, lidskému utrpení ani lidské zlobě a nespravedlnosti, kvůli které byl nevině odsouzen, mučen a popraven. Přesto však nadále žije. Působí v lidech, kteří se jím nechali proměnit a stali se  „Novým stvořením“ –  samotným Kristem. Přestože zůstává jejich osobní identita, jejich lidská přirozenost byla změněna na přirozenost božskou. Působí pak ve světě jako opravdový Kristus. Nezáleží na tom, jaký dříve vedli život. Mohli to být prostitutky jako sv. Maří Magdaléna, pronásledovatelé církve jako sv. Pavel, smilníci jako sv. Augustin, zbabělci jako sv. Petr, který třikrát ze strachu zapřel Krista, nebo i lidé odmalička inspirovaní božím voláním jako Matka Tereza či Jan Pavel II. Člověk byl totiž stvořen k obrazu božímu, takže každý z nás i ten největší hříšník má v sobě božskou důstojnost a je předurčen, aby se stal božím dědicem. Obraz Cristo Re dalla Sindone vyjadřuje smysl lidské existence a cíl člověka: stát se Kristem, i když jsem hříšník.

Trnová koruna představuje korunu slávy, neboť Kristus utrpení proměnil ve vítězství, smrt v život, zoufalství v naději, nespravedlnost v odpuštění, ošklivost v krásu. Trnová koruna je tedy krásná, přestože má ostré bodliny. V utrpení se totiž rodí nový život a život je krásný. Jak vysvětluje sv. Augustin - Kristus jako zdroj pravé krásy nikdy svoji krásu nepozbyl, a proto je krásný i ve svém utrpení, umučení a smrti. Jeho krása je nadčasová, zachraňující, spasitelná.

Obraz Kristus Král z Turínského plátna přináší poselství o Kristově spasitelné kráse, která přišla na svět, aby dala možnost proměnit zcela člověka k božímu obrazu, v obraz Krista, v obraz krásného Krista, v obraz krásného člověka. Lidé, kteří se nechají Kristem přetvořit jsou pak opravdu krásní, neboť z nich krása září přímo zevnitř, z jejich nitra, kde se zrodilo nové stvoření – sám Kristus, nositel zářící a trvalé krásy.

V knize Antické a biblické pojetí krásna jako základ evropské kultury končí kapitola o biblickém pojetí krásna slovy:

„Člověk byl stvořen pro krásu
aby ji obdivoval,
aby ji miloval
a aby se jí sám stal.“